Realita fyzické přípravy vojáků v AČR

Realita fyzické přípravy vojáka v činné službě je pro AČR jedna velká neznámá. Armáda dnes nemá nastavený žádný fungující systém nebo metodu, jak rozvíjet jak všeobecnou připravenost (GPP), tak specifickou připravenost (SPP) – ať už při výjezdu do operace, nebo při plnění konkrétního úkolu.

Tuhle realitu proto řeší vojáci po svém, většinou formou individuální přípravy. Za mě je to ale ve 21. století prostě málo.

Za svou službu jsem se setkal se třemi typy vojáků, co se týče trénování:

1. Skupina oddaná síle železa – posilovna, činky, síla.

2. Skupina, která uznává jedinou přípravu pro vojáka: nekonečný běh.

3. A třetí skupina – bohužel ta největší (dle odhadu cca 70 %) – necvičí vůbec.

Ne každý má vztah ke sportu a cvičení. A armáda v tomhle podle mě dost zaostává. Neumí pracovat s lidmi, kteří tenhle vztah nemají, a neumí jim to správně zpřístupnit.

V armádě je jednou do roka fyzické přezkoušení, které je naprosto zvládnutelné i bez jakékoli dlouhodobé fyzické přípravy. A právě tady vidím obrovský problém: ti vojáci, kteří cvičit nechtějí, zkrátka nemusí.

Za svou kariéru jsem byl díky svému služebnímu zařazení na hodně útvarech a viděl jsem, v jakých prostorech a s jakým vybavením vojáci často musí cvičit.

Ano, existují výběrové útvary, které mají zázemí výrazně lepší. Jenže většina útvarů je z pohledu vybavení a prostoru v katastrofálním stavu – a vůbec to neodpovídá tomu, jak by měla vypadat moderní fyzická příprava vojáka, tedy Tactical Athlete.

Lidé v civilu se tomu často diví. Většina má totiž představu, že vojáci musí mít špičkové prostory a top vybavení, protože fyzická připravenost je přece zásadní součást služebních povinností. Realita je ale úplně jiná.

Alespoň minimální krok by za mě byl, kdyby armáda vojákům poskytla třeba multisport kartu, aby mohli trénovat v adekvátních podmínkách a s dobrým vybavením.

Poslední věc, které bych se rád dotkl, je role tělocvikáře na útvaru. Nemám v úmyslu dehonestovat jejich práci, ale myslím si, že jejich náplň by měla být úplně jiná.

Aktuálně na většině útvarů často vidím, že jejich práce je hlavně organizování výletů na kole nebo skialpů. A samozřejmě jednou za rok počítání kliků a leh-sedů při přezkoušení.

Dokonce to často nefunguje ani stylem: voják přijde za tělocvikářem s tím, že se potřebuje připravit na výběrové řízení, nebo si uvědomuje, že zaostává v síle. Přitom právě v takových situacích by mu měl tělocvikář pomoct – minimálně tím, že mu sestaví individuální tréninkový plán a nastaví jasný postup.

Jak do toho zapadám já a proč chci svými články pomoct vojákům?

Ještě pár měsíců před koncem své vojenské služby jsem spolupracoval na novém konceptu fyzické přípravy pro vojáky. V rámci služby jsem to pochopitelně dělal zadarmo.

Práci, kterou jsem vykonával nad rámec svých povinností, mi bylo přislíbeno, že až odejdu do civilu, armáda se mnou naváže spolupráci a já budu moct na projektu pokračovat.

Měl jsem velké plány: jezdit na útvary, dělat přednášky, vytvářet tréninkové plány pro jednotky, školit lidi, kteří jsou odpovědní za fyzickou připravenost vojáků, a posouvat ten systém dopředu.

Jenže na konci mé služby mi armáda „ohla loket“ s tím, že mi za to nezaplatí a jestli se mi to nelíbí tak si najdou někoho jiného.

Rána pod pás.

Myslím si, že armáda nikdy nevydá skutečně funkční standardy nebo postupy fyzické přípravy pro vojáky. A pokud ano, bude to podle mě vypadat podobně jako vstupní fyzické přezkoušení – tedy něco, co jde splnit, ale nic to reálně neřeší.

A teď, když známe většinu problémů ve fyzické přípravě vojáků, můžeme se od toho konečně odpíchnout a začít řešit reálné věci, které vojákům fakt pomůžou.

V mých článcích se chci zaměřit čistě na vojáky. Na témata jako:

• všeobecná fyzická příprava (GPP)

• specifická fyzická příprava (SPP)

• silový / rychlostní / vytrvalostní trénink

• Conjugate method a její využití pro Tactical Athlete

• výběr cviků a struktura tréninku

• prevence zranění

• regenerace

• a mnoho dalšího